Co vlastně od života chci
Krátký článek na téma odkládání dospělosti. Odkládání dospělosti, a tím i důležitých životních rozhodnutí, většinou v budoucnu přináší další a další potíže. Prohlubuje se tak naše životní nespokojenost, a můžeme mít pocit, že život není ani trochu v našich rukou. No, není. Pokud pouze na něco čekáme a bojíme se jakkoliv rozhodnout a přijmout za rozhodnutí zodpovědnost. Nikdy ale není pozdě to změnit. Jak na to se pokouším nastínit v krátkém článku, který vyšel v časopise Psychologie Dnes.
S blížící se třicítkou často sílí psychické tenze, přicházejí bilancující úvahy a zneklidňující otázky: To je ten dospělý život?
Neměl bych už mít trvalý vztah?
Co děti? Co hypotéka? Jsem tam, kde jsem si myslel, že ve třiceti budu? Co vlastně doopravdy chci?
Paradoxy odkládání dospělosti
Denně máme před sebou obrázky nekonečných možností, na Facebooku na nás vyskakují z profilů našich přátel, na první pohled často úspěšnějších a šťastnějších než my. Které z těchto možností si máme zvolit, aby náš život měl smysl? Zastavení se, zvažování důležitých hodnot, smyslu života a případná změna životního stylu není jednoduchá. Věřím ale, že pokud si na některé otázky sáhneme již takto brzy, může náš zbytek života vypadat kvalitněji, než když před těmito otázkami utíkáme a zastaví nás až přáníčko k narozeninám, kde se neúprosně rýsují vyšší čísla.
Většina nevítaných povinností a nepříjemných úkolů přichází právě proto, že dospělá rozhodnutí odkládáme a nemáme zodpovědnost ve vlastních rukou. Každý problém (a ty v životě přijdou bez ohledu na to, jak moc se budeme dospělosti vyhýbat) se lépe snáší, pokud ho vnímáme jako problém na námi vybrané cestě. Pak je jednodušší v těžkých chvílích vidět smysl. Bilancování na prahu třicítky je minimálně z toho důvodu víc než přínosné.
Otázky hledající odpovědi
Otázky, které se opakují a na něž nepřicházejí odpovědi, mohou s člověkem zamávat. K těm, před nimiž stojí snad každý mladý dospělý, patří například bydlení. Je hypotéka a splácení domu to, oč mi běží? Nevzdám se uvázáním se k jednomu domu části své svobody? Zvládnu být dalších třicet let stejně tak produktivní jako nyní? Je toto pracovní tempo a směr tím, co doopravdy chd? Chci to takhle dalších třicet let? S touto otázkou se setkávám často zejména u mužů, ale nejenom u nich.
Pro mnohé dívky je třicítka věkem, kolem něhož si plánovaly první dítě. Ale jak se neúprosně blíží, přestává se o tomto deadlinu mluvit, případně se laťka posunuje směrem k pětatřiceti. Není problém se přesvědčit, že v dnešní době je normální rodit i ve čtyřiceti. Na druhou stranu většina žen si i přes bůhví jaký pokrok v medicíně nebo možná právě díky němu a neúprosným statistikám, uvědomuje, že věk v tomto ohledu není pouze číslem. Přes racionální úvahy se mnoha ženám nechce měnit zaběhnutý styl života. Cestování, smysluplná práce,
stabilní finanční příjem. Proč to přerušovat právě nyní, když je to všechno tak dobře rozběhnuté? Přestože se téma často racionalizuje, myslím si, že v pozadí jsou často jiné než pragmatické důvody, které velí mateřství odkládat. Proto vždy v terapii navrhuji podívat se na podstatu změny, kterou žena očekává. Jak si představuje, že bude ta změna vypadat? Proč ji nechce? Čeho se vlastně bojí? Co odkládá? (Nejde přitom jen o dítě, podobně se můžeme dívat na manželství nebo jiné věci, které odkládat lze.)
Čím víc matek kolem sebe mám, tím víc vidím, že „matka“ rozhodně není jednolitá kategorie. Většina žen matkami dříve či později být chce. V zásadě ale nejde o to, kdy děti máme, ale o proces, kterým k tomuto kroku dospíváme. Pokud se jedná o pouhé bezmyšlenkovité posunování laťky pod již vyprázdněnými hesly o pokroku v medicíně, nejedná se o dospělé rozhodnutí děti mít, nebo nemít. Právě v tomhle přístupu k řešení důležitých životních otázek je problém, ten může být nebezpečný. Na všechny otázky nemůžeme dostat odpověď hned teď. Nespěchejme na sebe. Možná se k nim budeme v životě ještě vracet. Ale kvůli tomu se nemusíme bát být dospělí.
Pokud se rozhodnete pro bilancování, nabízím i další otázky, které můžete sami sobě položit:
- Jak by měl vypadat můj život, abych za deset let nemusel litovat?
- Existuje něco, co mi brání tento život žít?
- Co můžu udělat pro to, abych se tomuto cíli přiblížil? Co můžu udělat hned?
- Může mi někdo pomoct a jak?
- Jak poznám, že pozitivní změny nastaly?
- Budu pak opravdu spokojenější?
- Je tento cíl opravdu tak důležitý, abych na něj vzpomínal i na smrtelné posteli? (Pokud ano, je vhodné se mu intenzivně věnovat.)
- Jaké drobnosti mohu do svého života přidat, aby se mi žilo lépe, abych byl šťastnější?
- Jakých drobných návyků se chci zbavit? A proč s tím ihned nezačnu?
Celý článek najdete zde: